Studenti sobě už podvanácté!

Vcházíte do kaple. Jediné, co vás může mrzet, je fakt krásného letního počasí, protože paprsky slunečního svitu projdou dovnitř tak maximálně prosklenými výklenky za pódiem. Jdete strávit podvečer kulturou. Těšíte se, anebo vám ten pocit přinejmenším vsouvám já.

Usmíváte se, protože se těšíte a protože se na vás usmívají studenti. Podávají vám program, vy přispíváte kromě tohoto koncertu i na další akce Studentské rady a hledáte si místo k sezení.

Rozhlížíte se po rozmístěných židlích a hledáte známé tváře. Máte chuť si povídat a zároveň se ve vzduchu začíná šířit napětí. Vidíte „gymplácký“ učitelský sbor, paní starostku, pana ředitele, rodiče, kamarády vás i kamarády vystupujících.

Těžké dveře se pomalu, opatrně zavírají. Nemůžete si pomoct, nervozitu cítíte taky, přestože nevystupujete. Na plácek pod pódiem si to kráčí Ondřej Stránský a Šimon Jati. Už po jejich první větě coby moderátorů se válíte smíchy a škrtáte ze seznamu pohrom typu „Co se může stát“ slovo „nuda“. Jsou naprosto úžasní, pomyslíte si.

Nechci vám podsouvat další pocity, ale přiznejme si bez ostychu, že tuhle větu si v podvědomí říkáte ještě mnohokrát. Líbí se vám rozmanitost. Housle, saxofon, zpěv, klavír, recitace, trubka, klavír na třetí, kytary, flétna, cajon. Takzvaně od Smetany přes Préverta či Beethovena až po Jelena.

Máte chuť tančit a zpívat. Jako vystupující. Milují to, co dělají. Smějí se, i když jsou ve stresu. Ukloní se, i když udělali chybu. No a co? O chybách to dneska není.

Když odcházíte, jste nabití. Energií, kulturou.

„Děkujeme, že jste přišli! Příští rok se uvidíme znovu!“ Tuto větu slyšíte při závěrečném vstupu kluků. Patří všem, kteří přišli podpořit nás a naši chuť a umění, ať už jakékoli.

V neposlední řadě – mrkněte na fotky a program v přílohách! Ať můžete u pocitů z článku barvitě podpořit fantazii.

Karolína Svobodová, druhá B