Postřehy z cyklovodáku

Mezi dny 9. až 21. 9. 2018 se jako každý rok v Rudě nad Moravou odehrál sportovně turistický kurz jinak také známý jako “cyklovodák”. V prvním kole se zúčastnily třídy EA a 3.B, s nimi se pak vystřídaly 3.C se 4.B, a toto je náhled na kurz z pohledu první skupiny.

V neděli 9. 9. v jednu hodinu odpoledne se to na parkovišti u naší školy jen hemžilo. Rodiče přijížděli se spoustou tašek plných surovin, oblečení a všeho možného, co si jejich ratolesti nabalili, a předávali zavazadla příslušným osobám z řad vyučujících. Poslední kontrola kol, přifouknutí pumpičkou, popotažení batůžků a mohlo se vyrazit.

Všichni úspěšně zdolali ramzovský kopec a do čtvrté hodiny dorazili do cíle. Obsazování chatek proběhlo bez větších potíží (až na přítomnost některých nezvaných osminohých hostů) a pokusy uvařit něco poživatelného mohly začít (i když jak se v průběhu následujících dnů ukázalo, ne všichni, a především pak někteří hoši, jsou na úrovni vaření “hlavně ať mě to zasytí aniž by mě to otrávilo”). Potom už byla jen porada, kde se účastníci zájezdu rozdělili do tří skupin, vybrali název (Řehovina, Jája team a Johnnyho borečci) a po náročné etapě poklidně usnuli.

V pondělí ráno dojeli další studenti (shodou okolností z vodáckých závodů) a program ve skupinách mohl začít. Johnnyho borečci začínali vodáckou přednáškou na suchu, kde se slova dokonce ujali někteří již větrem ošlehaní mořští vlci (to díky vodáckým táborům) ze skupiny studentů. Jája team měl jako první míčové hry, oficiální název pro neoficiální vaření, sušení a relaxování, i když mnoho z nás využívalo tento čas i k různým sportovním aktivitám, jako např. zkoušení rovnováhy na slackline páskách, beach volleyball, “nohejbal”, plavání, eskymování a paddleboarding v místním bazénu a pokusy o začátečnickou jógu. Tým Řehovina pak začal na kolech první trasu skrz Rudu. Pak přišel čas na první oběd a po něm v odpoledním bloku se skupinky dokonce přemístily na vodu a došlo k prvnímu plácání hladiny, osahávání pádel a instinktivním přichycení se lodí. Kajaky a kánoe se prostřídaly, a tak si všichni mohli vyzkoušet, co jim sedí líp. Odpolední trasa na kolech se pak jela v okolí Rudy - strmý výšlap na kopec v blízké vesničce a pro ty náročné i výzva v podobě strmé polní cesty (ti nenároční si jeli terénem po vrstevnici). Dopoledne i odpoledne se všechny skupiny v aktivitách vystřídaly a po náročném dni byli všichni rádi za pohodlnou postel (snad až na některé odvážné jedince spící venku).

Následující den (tedy úterý 11. 9.) probíhal ve stejném duchu - voda, kolo a míčové hry se ve skupinách na střídačku protočily a na vodě se zůstávalo nad jezem v klidnějším místě, kde se procvičovala obratnost a pohyblivost za nepřítomnosti pevné půdy pod nohama. Na kole se ráno jela krásná etapa po polních cestách v okolí Rudy, která se nesla do kopce z kopce, a odpoledne pak pěkný výšlap do kopce, jenž se neobešel úplně bez ztrát účastníků na trase (naštěstí jsme se nakonec všichni našli) a možnost výběru mezi těžkou, střední a lehkou úrovní sjezdu dolů, přičemž si tuto trasu někteří odvážlivci zajeli dokonce dvakrát. O obědové pauze však došlo k přeřazení našich tří skupin do dvou větších podle učitelů, ve kterých byli promícháni studenti EA a 3.B, aby, jak učitelé tvrdí, utužili vzájemné vztahy a lépe se poznali. Zároveň při odpolední cykloetapě vzniklo jádro budoucího hvězdného týmu Force Johnny. Večer se také sehnalo dřevo na oheň a táborák plný špekáčků z místního řeznictví, kytar a klasických trampských písní mohl začít.

Ve středu 12. 9. pak přišla první etapa na vodě. Kvůli nedostatku vody jsme však na místo nasedání museli dojet autem a loďky si také často škrtly o kamenité dno. Jinak to ale byla příjemná první trasa s jedním místem silnějšího proudu, kde si nováčci mohli bezpečně zkoušet své první nájezdy a zkušení mazáci zdokonalovali své zkušenosti. Na kolech se také jela náročnější trasa – zborovský kopec a cesta do Štítů. Po tomto výšlapu (jelo se po asfaltové cestě a někteří cyklisti z „béčka“ si ho rovnou zajeli dvakrát) následovali tzv. velbloudi a po nich krásný sjezd víceméně až do Štítů. Tam zastávka v acrobat parku Aleše Valenty a kdo chtěl, mohl se jít porozhlédnout po městě a zajít na zmrzlinu do jediné otevřené kavárny (alespoň ráno tomu tak bylo). Následovala cesta zpátky a při ní i další možnost sjezdu zborovského kopce, a to boční lesní cestou. Sjezd jako takový si ale rozhodně užili všichni. V době pozdního odpoledne pak pár nadšených jedinců opět zabloudilo k bazénu a procvičovali se další eskymáci a dokonce došlo k předvední pěkného kousku na kajaku, při kterém bylo vyvráceno tvrzení paní Tunysové, že přelézt z jedné lodi do druhé, když jste zároveň hlavou dolů ponoření ve vodě, je nemožné. Při večerní poradě se pak znovu rozhodily družstva, kvůli nevyrovnanosti počtu kajakářů, a „oficiálně“ vznikl tým FORCE Johnny, přičemž druhý tým reprezentoval Peťa. Jen ten název mu nějak scházel. Každopádně tak byly rozhozeny posádky na čtvrteční etapy a nemohlo se stát, že by nikdo nechtěl do kajaku.

Ve čtvrtek 13. 9. nás pak čekala krásná cykloetapa do Šumperka přes hráz zasypanou bílým kamením, po níž někteří z nás, kteří neměli vyloženě horské kolo, měli pocit, že jim právě někdo naklepal ruce paličkou na maso. Pak už jen přejezd přes jeden menší kopec (protože v poměru s včerejším zborovským kopcem jsou všechny výstupy už jen malá převýšení) a byli jsme tam. V Šumperku pak učitelé zaveleli na hodinový rozchod a ve skupinkách minimálně po dvou jsme se rozdělili. V obědové pauze někteří odvážlivci vlezli ještě naposled do bazénu (i přes varování učitelů “na vlastní nebezpečí” kvůli lehce nazelenalému odstínu vody) a odpoledne následoval stejný program, akorát prohozený. Poslední etapa na vodě začínala v Postřelmově na stejném místě, kde jsme ve středu skončili, a byla velmi pestrá. Krásné počasí a zeleň v okolí břehů řeky, dva mrtví sudokopytníci vyplavení na mělčinu (ačkoliv jednoho z nich někteří považovali za tělo našich čtyřnohých mazlíků), soulodí a nakonec i jeden menší jez jako třešnička na dortu. Ten si sjel povinně každý a někteří i víckrát. Přeci jen to byla nějaká větší akce na jinak velmi klidné Moravě. Pak už jen poslední přeprava v autě a vodácká část kurzu byla pro většinu z nás u konce. Večer začal již dlouho očekávaný déšť a tím se stížil výběr zakázek na domluvenou pizza party - ti pizze nejoddanější přebíhali při průtrži z chatky na chatku a vybírali peníze za objednávky. Než však pizza přijela pršet přestalo a za mírného mrholení se většina z nás usadila u dvojstolu chatky číslo jedenáct a společně si v klidu a míru pochutnávala na pokrmech svého výběru. Také ani mokré ohniště nezabránilo tomu, přinést si na zastřešenou terásku kytary, ukulele, flétny a lžičky a rozjet dlouhou jammovací noc plnou jak klasik, tak nových skladeb, a v závěru i trochy té exotické klasiky v podobě řeckých písní a následné učení se tanců při nich tančených.

Pátek 14. 9. vypadal asi takto: vzbudili jsme se, venku lilo jak z konve, přišel k nám do chatky promočený posel se zprávou od učitelů, že bude ranní porada, kde se rozhodne, co dál. Pomalu jsme se vyhrabali z postele, zabalili do bund, obuly žabky na nohy v chlupatých ponožkách, přehodili kapuce přes hlavy, vzali deštníky a šli se usadit pod přístřešek nad zahrádkou restaurace areálu v Rudě. Otázka byla jednoduchá: “Kdo chce jet v tomto počasí na vodu?” Nebyla sice diskuzní, ale určitou konverzaci vzbudila a při zvedání ruk poprvé zvedlo ruku mnohem víc lidi než podruhé. Nakonec se ale našlo sedm odvážlivců (mezi nimi Pavel Kozubal a jeho syn, ale také paní učitelka Tunysová), vzalo sedm kajaků a závěrečná etapa na vodě mohla začít. Zbytek se zatím vytratil zpátky do chatek a někteří šli dospávat předchozí večery. Pršet přestalo a po aktivitách jako beach volleyball v mokrém písku a nějaký ten nohejbal byl vynesen nápad, že by se mohla jet opětovně čtvrteční trasa, která byla pěkná a ne až tak náročná. Až na pár výjimek byla přijata a někteří se začali těšit, jak si zase protáhnou svaly. To by ovšem ale nesmělo zase začít pršet, a tak se jízda do Šumperka neuskutečnila. Místo toho se povídalo, hrálo uno, někde hrálo, ale také uklízelo a balilo, protože přišla poslední noc a my hned ráno museli opustit chatky a vydat se na cestu zpátky do Jeseníku.

V sobotu ráno nás sluníčko přivítalo a my uklízeli, balili a přidávali poslední tašky na hromadu zavazadel před chatkou paní učitelek, která byla naložena do auta a odvezena před tělocvičnu gymnázia. Pak jsme se jen rozdělili na dvě skupinky, a ti rychlejší vyrazili. Počkali na druhou skupinku někde v Jindřichově, a pak už se neviděli až do pondělí ve škole (ve většině případů). Jeli s paní Tunysovou po hlavní před Ostružnou, zatímco druhá skupina se v Branné dostala na zadní cestu a do Ostružné vjela bokem přes jeden strmý kopec, kde to krásně podkluzovalo. Všichni ale nakonec v pořádku dojeli až do Jeseníku, narámně si užili sjezd z ramzovského kopce, a odvezli domů skoro všechny své věci (snad až na jednu kytaru, jeden stále opomíjený batoh a jednu cyklistickou přilbu s modročernými plameny). Pak nastal odpočinkový víkend, noc ze soboty na neděli, při které někdo naspal dokonce 13 hodin a vrácení se do nezaběhnutého školního režimu.

Všichni moc děkujeme našim úžasným učitelům, kteří s námi měli tu trpělivost a dostatečnou důvěru a umožnili nám tak prožít naprosto super týden (ačkoliv po něm někteří vypadali, jako by patřili do Fight Clubu). Jmenovitě pak paní Formánkové, Tunysové, panu Vodákovi, ale taky dvoum vodákům, kteří nás měli na starosti, půjčovali nám svou výbavu (ze které byli někteří naprosto unešeni) a ochotně dělali záchranu, která naštěstí nebyla potřeba, Jiřímu Čendovi Černěnkovi a Pavlu Kozubalovi. Byli jste skvělí, a já věřím, že někteří budou na své první cvakyny a pěkné trasy v okolí Rudy ještě dlouho vzpomínat!

Kateřina Šulcová, EA