Lidice pro 21. století

Lidice pro 21. století

„Vědomostní soutěž Lidice pro 21. století vyhlašuje Památník Lidice, příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR, Ústav pro studium totalitních režimů a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Je určena dětem a mládeži z celého světa ve věku 10–19 let. Jejím cílem je přispět k uchování památky občanů středočeské obce Lidice zavražděných nacisty v roce 1942 a k prohlubování znalostí nejmladší generace o historických událostech, vztahujících se ke druhé světové válce, nacistickému režimu, dalším totalitním režimům 20. století i proměně poválečného odkazu Lidic až do počátku 21. století.“

To je citace charakteristiky vědomostní soutěže, které se zúčastnily i tři šikovné studentky naší školy – Viktoriia Ponomarova, Lucie Kvitová a Veronika Varmužová. Poslední jmenovaná postoupila mezi 40 nejlepších soutěžících z celé republiky a 25. května se v Praze zúčastnila slavnostního vyhlášení výsledků. Veroniky jsem se zeptala, co ji do soutěže přivedlo a jak si užila den v Praze:

“Do soutěže mě přivedl zájem o historii a zapojení se do různých soutěží. O tomto projektu jsem se dozvěděla díky paní učitelce Knoppové a panu učiteli Koukolovi, kteří se mnou ohledně soutěže komunikovali. Chtěla jsem nabrat nové zkušenosti a tento ročník soutěže nebyl rozhodně poslední, do kterého se zapojím. Program v Praze byl velmi příjemný a panovala na něm přátelská atmosféra, i když téma, kterého se akce týkala nejveselejší není. Setkala jsem se s ostatními finalisty a pořadateli soutěže. Na akci byla též přítomna dcera autorky Lidického památníku a jedno z lidických dětí. Celou akci moderoval syn jednoho z lidických dětí. Bylo oceněno několik literárních prací, které velmi procítěně četli herci Berenika Kohoutová, Máša Málková a Vilém Udatný. Po vyhlášení se účastníci akce mohli kochat moderním uměním v centru DOX.”

Součástí soutěže byla i slohová práce na téma Co válka bere, co válka dává. Níže si můžete přečíst, jak toto téma zpracovala naše děvčata.

Všem třem studentkám moc děkujeme nejen za vzornou reprezentaci naší školy, ale i za to, že je toto velmi smutné téma moderních dějin lidstva nenechává lhostejnými.

Eva Knoppová

Soutěžní práce

Člověk je uspořádán tak, že téma války pro něj bude vždy aktuální. Poslední dobou se lidé stali mnohem horšími než divoká zvířata: chamtivými, záludnými, připravenými se navzájem zabít.

Myslím si, že ve válce není nic dobrého, člověk má šílený nápad zaútočit na spící a během několika dnů přetvořit lidské životy v peklo. Válka je velmi děsivá, vždycky s sebou přináší rozvrat, strach, smrt a nekonečné otázky typu: „Co bude dál? Opravdu to je konec?" Kromě toho válka odebírá to nejcennější: rodinu, dům, přátele a vymazává všechny nejšťastnější vzpomínky. Zdá se, že jsi stále naživu, ale ty už se tak necítíš. Člověk, který se ocitne ve světě války, si začíná zvykat na nový život. Tady a teď!

Válka ale mění i pohled druhých. Lidé se stávají laskavějšími, podporují oběti zločinu a pomáhají jim zmírnit jejich utrpení.

Nakonec chci říct, že války nejsou bez ztrát a někdy jich vítězství přináší tolik, že to vypadá spíše jako porážka. Válkou nejvíce trpí nevinní lidé, kteří jsou do ní vtaženi proti své vůli.

Věřte mi, vím, o čem píšu.

Viktoriia Ponomarova, Ukrajina – Dnipro, vlivem války tady a teď!

Jsem posedlý. Posedlý touhou. Touhou po moci, po majetku. Toužím ovládat každičké zrnko prachu na naší planetě. Prostředkem pro dosažení mých vysněných cílů bude ONA. Je dostatečně krutá, silná a nemilosrdná! Bojím se jí, ale zároveň jí věřím. Věřím, že je jediná, která mi dokáže pomoci!

Jak umí brát! Nespokojí se s málem. Bere vše. Radost, svobodu, lásku, životy, naději. Mezi lidi zasévá strach, chudobu a nenávist. Kráčí pomalu, ale jistě a za sebou zanechává jen černočernou pustinu bez emocí. Zlomenou.

A tak to chci. Až se tak stane a ona vykoná svou práci, zmizí. Jako Krysař.

Já se ujmu vlády nad světem. Celý ho přivedu k životu, zorám, nechám vykvést a začnu sklízet plody své práce. Všichni mě budete obdivovat, milovat, oslavovat. Zapíšu se do dějin jako váš hrdina, spasitel a ochránce. Budu vaším rádcem a učitelem. Stačí jen, když mě budete na slovo poslouchat, pilně plnit mé příkazy a neprojevovat svou osobnost či názory. Pak se budete mít všichni dobře.

Ale pozor! Jakmile se mi někdo z vás postaví, přestanu se ovládat. Budu zlý a nebudu se zdráhat obětovat tebe nebo tebe, jako výstrahu ostatním před neposlušností. Pořádek dělá přátele, ne? Co myslíte? Určitě souhlasíte. Kdyby snad ne, mám pořád v rukávu JI. Nezapomínejte!

Nezapomínejte, že jsem posedlý. Ostatně, nejsem sám. Vy jste na tom úplně stejně! Jste mým obrazem v zrcadle. Jak jinak mi můžete vysvětlit, že tu ONA zase je?

Lucie Kvitová

Mé jméno je Alena Kučerová a narodila jsem se pražské rodině v roce 1928. Můj bratr David je o šest let mladší. Mí rodiče byli problémoví lidé. Mého otce jsem nikdy neviděla. Podle sousedů byl násilník a znepříjemňoval životy všem lidem okolo něj. Naše maminka začala po otcově odchodu krást, aby dokázala uživit sebe a své děti. Davidův táta také nebyl dobrý člověk. Pamatuji si ho jen matně, ale bolest, kterou nám způsobil, je věčná. Maminku po pár letech zavřeli do vězení za různé krádeže.

Já a David jsme skončili v dětském útulku. Tam jsme ale moc dlouho nezůstali a adoptovali nás manželé Kranzovi. Mladý pár, který zdědil jednu z největších firem v České republice. A tak jsme se z nejhoršího bytu hlavního města dostali na naprostý vrchol luxusu. Mysleli jsme si, že naše životy budou navždy perfektní, to jsme však ještě nevěděli, co nás čeká.

Jedné noci jsem v domě Kranzových nemohla usnout, tak jsem sešla po schodech do kuchyně, kde jsem našla uplakanou paní Kranzovou a pana Kranze s ustaraným výrazem ve tváři. Poslouchali rádio, ale já lidem z rádia vůbec nerozuměla. Jediné, co mi rodiče řekli, bylo, abych probudila brášku a zabalila nám věci, protože musíme rychle odejít. Otočila jsem se a šla udělat to, co mi bylo nakázáno. Ještě tu noc jsme přijeli k menšímu domečku, který byl obýván starším pánem. Ten se jmenoval Vladimír a na jeho půdě jsme teď měli nějaký čas bydlet.

Co jsem zapomněla zmínit je, že já, bráška i rodiče jsme Židé. To byl důvod, proč jsme se museli skrývat před Němci, kteří nás neměli příliš v lásce. Necelé dva měsíce po vypuknutí války se dveře k našemu podkroví otevřely a vtrhli do nich muži v uniformách. Zatkli nás a odvedli do auta, kterým nás odvezli na nádraží. Kranzovy vedli do vlaku, který byl plný lidí s beznadějí ve tvářích. Mě posadili do jiného vagónu, ve kterém plakaly malé děti. Těžké dveře vagonu se najednou zavřely a já jen malou škvírou viděla, jak mého bratra odváží autem neznámo kam.

Jeli jsme dlouho a pláč dětí okolo mi pronikal hluboko do duše, kde zanechal pocit prázdnoty. Vlak po úmorné době konečně zastavil a vojáci nás opět pustili ven. Stáli jsme před velkou bránou, na jejímž vrcholu byl nápis „Arbeit macht frei“. Nevěděla jsem, co přesně tato slova znamenají, ale věděla jsem, že to tu nebude lehké. Odvedli nás do menší haly, ve které jsme následujících několik týdnů nocovali. Každé ráno nás budili strážci a museli jsme od rána do večera pracovat. Ti, kteří neměli dostatek sil na práci, se z ničeho nic ztratili a nikdo nevěděl kam.

Jednoho dne se na nás přišla podívat nějaká žena, která nás chvíli pozorovala a pak prstem ukázala na mě. Nevěděla jsem, co se bude dít, ale jeden ze strážců mě chytil a odvedl pryč. Posadil mě do auta, ve kterém seděla i ta dáma, co na mě ukázala. Pořád něco povídala, ale já jí nerozuměla ani slovo. Když jsme dojeli k velkému domu, tak mě dostala na starosti jedna služebná, která uměla trochu česky, a vysvětlila mi, že v tomto domě budu pomáhat uklízet a vykonávat potřebné práce. Dostala jsem malou komůrku a postupem času jsem se naučila pár německých slov, abych věděla, co po mně Paní zrovna chce.

V tom domě jsem strávila zbytek války společně s Paní a její služebnou. Po válce jsem jejich dům opustila a vrátila se zpět do Prahy, kde jsem se snažila najít svého bratra. To se mi po sedmi letech podařilo a znova jsme se setkali i s naší biologickou matkou. Naše adoptivní rodiče jsme ale už nikdy neviděli. Válka nám toho sice hodně vzala, domov, přátele, většinu známých lidí, ale dala nám naději na lepší zítřky a možnost nápravy a ponaučení z naší minulosti.

Veronika Varmužová